JAK ŠUNKA ZACHRÁNILA TACHOVSKÉ
Tachov byl v minulosti několikráte obléhán nepřáteli. O jednom takovém obléhání Tachova (prý obléhání Tachova ve válce 20 leté) se vypravuje:
Stateční obránci města odráželi útoky jeden za druhým s takovým úspěchem, že neměl-li nepřítel odtáhnout s nepořízenou, nezbývalo nic jiného, než město obklíčit a vyhladovět. Tak se i stalo a dobyvatelé prokázali takovou vytrvalost, že po čase skutečně nastal ve městě hlad.
Všechny zásoby potravin byly již dávno snědeny, jen ještě několik vepřových kýt, které si Tachovští nechávali na poslední chvíli, leželo na stole před zraky vyhublých bojovníků. Otcové města však nedovolili, aby se jich doktl nůž. Poručili svým lidem, aby vyvěsili šunku v nejvyšších střílnách hradebních věží. Věděli, proč tak činí, byla to jejich poslední naděje na záchranu města.
A skutečně! Když nepřátelé uviděli na hradbách šunku, ztratili chuť pokračovat v obléhání. Myslili, že je v městě již dlouho hlad a zatím Tachovští jim na posměch vyvěšují na hradbách lahůdku, jaké oni již dávno neokusili! Rozmrzelý nepřítel odtáhl, a tak šunka skutečně zachránila Tachov. Anebo to byla spíše moudrost tachovského magistrátu?
MNICH KAPISTRÁN V TACHOVĚ
Tachovský klášter byl založen roku 1466 na troskách starého špitálu, který byl vypálen za husitských válek spolu s kostely sv. Marie Magdalény a sv. Alžběty. Vypravuje se, že zásluhu o založení kláštera má ohnivý kazatel Kapistrán, kterého k nám poslal papež Mikuláš V., aby potíral v Čechách husitské bludy. Cizí kazatel neměl mezi Čechy pražádného úspěchu, a proto se zdržoval v pohraničí, kde jeho kázání docházela mnohem většího ohlasu.
Kázal na různých místech, také v plánském kostele sv. Petra a Pavla, ale nejdéle se zdržel v Tachově. Zde působila jeho plamenná kázání nejvíce. Protřelý mnich věděl, jak svého úspěchu využít pro svůj františkánský řád a vymámil na Tachovských slib, že založí ve městě klášter. Měšťané slib splnili.
NEVINNĚ ODSOUZENÝ
Když byl Tachov ještě královským městem a měl právo trestat provinilce i smrtí, byl mladý pasák, přestože se bohem zaklínal, že je nevinen, odsouzen k trestu smrti oběšením. V den popravy žádal, aby si mohl vzít na svou poslední cestu pastýřský bič a pastýřskou trubku. Po cestě k popravišti hrál tak dojemně, že všichni slzeli. Když průvod došel k poslední stodole na dnešní Plánské ulici, odsouzenec plakal, zapřísahal se znovu svou nevinou a zvolal : „Zde zarazím do země svůj bič a zde mou pastýřskou trubku. Jestliže hůl vypučí a vyžene ratolesti a trubka se promění ve skálu, bude to důkazem, že musím podstoupit smrt nespravedlivě!“ Na tomto místě skutečně vyrostla lípa, která obepínala kořeny podivně utvářenou prohlubeň v kameni.
Strom stál na tomto místě až do začátku tohoto století. Byl v dobách, kdy měl Tachov svou šibenici, poslední zastávkou odsouzence před smrtí.
UKRUTNÝ JAN A BÍLÁ PANÍ V TACHOVĚ
V 17. století bylo tachovské panství dáno městu Tachovu do zástavy. Tachovští měšťané byli tehdy z velké části luterány. Počátkem třicetileté války byli též stoupenci Fridricha Falckého, neblahého Zimního krále českého. Zato byli císařem tvrdě potrestáni. Panství bylo prodáno říšskému šlechtici Janu Filipu Husmannu z Namedy a Riolsburku a svobodné královské město se tak stalo městem lenním. Husmann zacházel s tachovskými měšťany jako s odbojnými poddanými a utiskoval je tak krutě, že se jeho postava vtiskla do paměti dlouhých generací v podobě noční příšery. Ještě donedávna prý matky strašily neposlušné děti slovy: „Husmann jde!“
V pamětní knize tachovského děkanství se uvádí, že Husmann dal na říšském sněmu v Řezně ubít svého protivníka, právníka Fischera, když se s ním nemohl dohodnout v jakési sporé věci. Aby napravil tento zločin a ušel císařskému trestu, založil v osadě Svatá u Tachova pavlánský klášter. Při slavnostním otevření kláštera se stala prý nehoda. Nebylo možné nalézt klíč od kostelních vrat a mniši museli vlézt do kostela oknem, aby nemusela být slavnost přerušena. Městská kronika k tomu dodává, že tato příhoda byla špatnou předzvěstí do budoucna.
A bylo věru zle. Surový pán se dopouštěl na svých poddaných krutého násilí a nutil do roboty starce i churavé. V paměti utištěného lidu utkvěly zejména jeho divoké jízdy se čtyřspřežím, které bez milosti rozdrtilo každého, kdo včas neuhnul z cesty. Tak vznikla pověst, že ukrutný Jan, jak mu potají přezdívali, nemá za své činy v hrobě pokoje a za temných nocí, zejména o Vánocích, se projíždí po kraji v ohnivém voze, taženém čtyřmi vraníky. Při každém koni běží prý čtyři malí, černí psi a zuřivě štěkají. Jiní ale vypravují, že velký černý pes s ohnivýma očima sedí v kočáře vedle Husmanna. Dusot a frkání zběsile cválajících koní, štěkání divokých psů a rachot kočáru působí hřmot, který již z dálky nahání hrůzu. Koleje vytlačené do cesty koly pekelného vozu bývá prý vidět ještě několik dní.
Když ležel Husmann na smrtelné posteli, pojal prý úmysl vrátit městu statky, které Tachovským neprávem odňal a dal si proto zavolat městský magistrát. Napravit svou starou křivdu se mu však nepodařilo. Když prý přišli členové magistrátu k bráně zámku, spatřili zde stát na stráži neznámého muže, který měl jednu nohu koňskou. Ten jim zabránil ve vstupu na zámek, dokud Husmann nezemřel.
A ještě jedna pověra děsila pověrčivé Tachovské. Když prý vynášeli rakev s jeho tělem ze zámku, stál Husmann ve své ložnici u okna a díval se na svůj vlastní pohřeb. Ostatky Ukrutného Jana odpočívají dnes uprostřed lesa. Nad jeho hrobem byla postavena kaple, které se dodnes říká Husmannova.
Ve Světcích, kde stával klášter, bývala prý v minulých dobách vídána Bílá paní, jak zde klečíc odříkává modlitby. Po modlitbě vždy odcházela pomalými kroky, se svěšenou hlavou, k Husmannově kapli. Pověst se vztahuje asi na první manželku Ukrutného Jana, paní Emilii, která byla pochována v kostele téhož kláštera, kam byl později pohřben i Husmann.
Do Husmannovy kaple byly přeneseny ostatky obou manželů společně až za vlády Josefa II., kdy byl klášter zrušen.
POVĚST O ZALOŽENÍ KOSTELA VE SVĚTCÍCH
Pavlánský kostel ve Světcích býval známým poutním místem. Lidé jej nazývali „Milostivým kostelem v údolí světců“. Pavláni věděli, jak upozornit lid na svůj kostel a Čtrnáct pomocníků v nouzi. Roku 1764 dali v Chebu vytisknout modlitební list, který mimo prosbu k Čtrnácti pomocníkům obsahuje pověst o vzniku kostela. Pověst se dochovala v lidovém podání.
V lese poblíž Tachova býval kdysi široký plochý kámen, na němž byly ještě patrny prohlubně po dávné pohanské oběti. Jednou se rozhlásila pověst, že na kameni se objevuje čtrnáct malých světélek. V krátku sem proudili věřící ze široka daleka a modlili se tu.
Jednou, když zde byla shromážděna skupina poutníků, přicválal na koni jakýsi rytíř a ptal se, co se tu děje. Lidé mu vyprávěli o zázraku. Rytíř se však dal do pustého smíchu, rouhal se Bohu i Čtrnácti pomocníkům a s voláním, že on sám chce být patnáctým pomocníkem v nouzi, se vrhl ke kameni. Vytrhl šavli a rozmáchl se po světýlkách. Kdykoli po světýlku ťal, každé zhaslo a zanechalo po sobě černou šmouhu. Když zhaslo poslední, propadla se pod rytířem země a pohltila ho i s jeho koněm.
Vypravuje se, že když se rytíř propadl, ztratil jeho kůň podkovu. Ta prý zůstala ležet na kameni. Mnozí sem přiváděli své nemocné tahouny a jako projev díků za jejich uzdravení přibíjeli podkovy na dveře kostela, který zde byl postaven.
Jiní vypravují, že po rouhavém rytíři zůstala helma. Byla prý uložena do bedničky a stála pak v kostele na křížovém oltáři. Roku 1784 za vlády Josefa II. byl kostel zrušen a později i vyklizen, tehdy zmizela i bednička s helmou.
K pavlánskému kostelu ve Světcích se pojí i vypravování o zjevení mrtvého kněze. Byl prý za posledního zvonění vídán u nedaleké Husmannovy kapličky. Jeho obličej nebylo prý možno rozeznat – byl prý zahalen jakoby do šedé mlhy. Věřilo se však, že je to nešťastný mladý novic Zachariáš, syn Zachariáše Mayera z Plané. Novic se prý dopustil těžkého poklesu a krátce předtím byl zazděn pod nosný oblouk, na němž spočívá klenba klášterní chodby.
Tato pověst zvláště oživla, když roku 1856 při stavbě zámku byla na tomto místě vykopána jáma na hašení vápna a při tom nalezena dřevěná truhla se skrčenou lidskou kostrou.
HRABĚ MARTINIC V TACHOVĚ
Jaroslav Bořita z Martinic je jeden ze dvou pánů, kteří byli dne 23. 5. 1618 roztrpčenými Pražany vyhozeni z okna Pražského hradu. Martinic ihned uprchl z Prahy přes Těchlovice, Plasy, Teplou a Planou. Tam byl přijat františkány. Již v noci z 26. na 27. května pokračoval v útěku. V hustých pohraničních lesích ale zabloudil a jeho průvodci museli razit cestu svými meči. Nakonec jeho kočár uvízl v houští. Tu, jak vypráví pověst, hledal zoufalý hrabě poslední spásu v modlitbě. Když ani to nepomohlo, zvolal prý Martinic bolestně: „Tak a kam teď? Máme se obrátit napravo?“ Tu zazněl silný hlas: „Ano.“
Tak se i stalo. Zakrátko došli na vyjetou cestu, po ní do jakési vesničky a konečně do městečka Weidhausenu. Tam se hrabě posilnil, pustil své průvodce (byli z Teplé) a bezpečně postupoval do Řezna.
O STRAŠIDELNÉM MLÝNU
Za Tachovem je mlýn, nazvaný Strašidelný. Způsobil to vodník, který se zde usadil a každou noc, když tloukla na tachovské věži dvanáctá, přicházel si do mlýna opékat ryby. Proto také ve mlýně nevydržela čeládka a i pocestní se mlýnu vyhýbali.
Jednou, už dávno, když chodili po světě medvědáři a předváděli ve městě i na vesnici umění svých cvičených medvědů, přišel před samým večerem do Tachova starý medvědář. Byl sychravý podzimní den a unavený muž hledal nocleh v některém stavení na okraji města. Tak přišel až ke mlýnu na cestě do Světců. Vešel do dvora a poprosil mlynáře o dovolení přespat s medvědem ve stodole. „ Je to poslušné zvíře a nikomu neublíží“, ujišťoval chudák. Dobrosrdečný mlynář svolil a tak zalezl zkřehlý muž do slámy, kde pojídal suchý chléb – dar obdivovatelů medvědova vystoupení. Chystal se ke spánku, když vešla mlýnská děvečka: „Panímáma vám posílá trochu polévky na zahřátí“. Hladový medvědář snědl s chutí večeři a s úsměvem vyslechl varování děvečky, aby tu nezůstával, že tu straší. Když vracel mlynářce misku, pozval ho mlynář na chvíli do kuchyně. Stěžoval si mu, jak ho vodník sužuje a že mu i mletí ubývá. Nemohl by mu medvědář poradit? „Což o to, snad bych mohl něco zkusit. Uškodit to neuškodí – a když pomůžeme, bude jen dobře. Nechte mě tady v kuchyni přespat i s medvědem“.
„Když se nebojíte vodníka, zůstaňte tu. Ale my všichni na noc odcházíme. Poklidili jsme dobytek a jdeme spát do sousedního mlýna. Vidíte, vodník má připraveno na zatopení v kamnech, v kastrolu kus sádla na usmažení ryb. Je zle, když mu panímáma vše nepřichystá. To vyvádí, dupe, se vším tříská i nádobí rozbije.“ „Jen se nebojte a nechte mě tu!“
Mlynář svolil, ale současně se rozhodl, že stráví ve mlýně noc s medvědářem. Ten poručil medvědovi, aby zalezl pod kamna a muži se uložili k odpočinku na lavice umístěné v opačném rohu za stolem. Ticho noci přerušil dupot v síni, hned na to se rozletěly s hlukem dveře a vodník se hrnul rovnou ke kamnům. V náručí nesl ryby, položil je na lavici u kamen, rozdělal oheň a chtěl si připravovat večeři. Sahal po rybě, aby ji vložil do kastrolu, ale nedonesl ji. Dostal ránu po ruce, až mu ryba vypadla a to už se po ní natáhla obrovská chlupatá tlapa, zachřupalo to mezi zuby, zamlaskalo a bylo po rybě. Vodník se zamračil a sahal po druhé rybě – zase rána po ruce a celá příhoda se opakovala znovu. Stalo se tak i po třetí. Nahněvaný vodník se ohnul, aby popadl kus dřeva u kamen a potrestal nevychovanou žravou kočku, ale to už se soukal bručící medvěd zpod kamen. Vzpřímil se a hnal se rozzuřeně na vodníka. Ten stačil tak tak utéct s notně potrhaným fráčkem.
Oba muži, kteří vše viděli, se smáli, až slzeli. Ráno musela mlynářka usmažit medvědářovi zbylé vodníkovy ryby i medvěd dostal vydatnou snídani a oba opouštěli mlýn štědře obdarováni. Když asi za rok tudy medvědář procházel se svým medvědem, zastavil se ve mlýně, aby se zeptal, jestli tam ještě straší. „Nestraší“, vesele sděloval mlynář. „Jen jednou se tu ještě vodník objevil, zaťukal na okno o pravém poledni – ani se neodvážil dovnitř a volal: „ Mlynáři, máš ještě tu vzteklou kočku?“ – „Ba mám. Má teď právě mladé a je ještě vzteklejší, než byla“. Vodník sešklebil obličej, otočil se rychle a hnal se dvorem, jako by měl medvěda. Od té doby se neukázal.